Začátky, neboli motivace

Jak vlastně vznikla myšlenka pořídit si zahradu? Celé to byl proces trvající několik let. I když možná bylo semínko vloženo už v dětství.

Pocházím z malé vesnice, kde zahrada, kus pole a různé množství zvířat k tomu, patřili k běžnému vybavení každé domácnosti. Práce kolem toho byla každodenní, protože hlavně co se zvířat týká, tak ty chtějí jíst a pít každý den, ostatně stejně jako my, lidé. Nějak zvlášť mě to nebavilo, ale byla to prostě součást života na tehdejší vesnici, tak jsem to dělal a moc nepřemýšlel.

Pak přišel rok 1989 a s ním změny. Družstva (JZD) začala pomalu krachovat, stejně jako u nás ve vesnici, a lidé zjistili, že když už nemůžou přinést z JZD prasátko a nějaké krmení k tomu, tak to není s tou výhodností hospodaření žádná sláva. Pak když se objevili supermarkety, tak to už byly poslední hřebíčky do rakve někdejšího seriózního hospodaření. Lidí se ze zaniklých družstev přesunuli do nových montoven ve městech, kde si v supermarketech koupili relativně levné potraviny.

Taky jsem v té době měl názor, že proč se dřít na poli, když si to můžu levně koupit v supermarketu. Dnes si říkám, jaký jsem byl blbec. Ale tak to prostě bylo a lidi si asi museli prožít těch několik následujících let (desetiletí), aby se začali vracet k půdě. Popravdě si už nevzpomínám, jak chutnala zelenina a ovoce v době, kdy supermarkety přišli. Jenom posledních pár let vím, že už mi to nevyhovuje a chci něco jiného. S láskou vzpomínám na vlastní výpěstky před revolucí, i když to bylo vypěstováno klasickými pěstebními postupy a občas se použila nějaká ta chemie (hlavně postřiky na škůdce).

Po škole jsem se přestěhoval do Prahy a začala další etapa mého života. Ztratil jsem úplně kontakt s půdou a pěstováním a ani mi to nechybělo. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že za pár let budu mít zahradu a něco pěstovat, tak bych si myslel, že se zbláznil. Nicméně ale muselo uplynout ještě několik let, než se to stalo realitou.

Už od mládí jsem se zajímal o přírodu a záleží mi na její ochraně. Pak jsem měl nějaké období, kdy jsem se zajímal i o politiku. Pak toho najednou začalo být moc a začal jsem si uvědomovat, že je něco špatně na tomto světě. Že je něco špatně s námi lidmi. Nakonec to dospělo do takového stádia, že jsem chtěl „utéct“ z této společnosti. Dnes vím, že je to hloupost a v podstatě to nelze, ale k tomu se musí člověk dopracovat.

Chápal jsem to tak, že jediný způsob, jak se pokusit utéct od společnosti, je co největší schopnost si zajistit základní životní potřeby, jako je jídlo, voda, energie. Představa byla taková, že se přesunu z Prahy někde na vesnici, kde si dopěstuji co nejvíce potravin sám, vodu budu mít z vlastní study a energie jsem zatím neřešil. Tím se sníží množství peněz, které budu potřebovat vydělat a tím pádem budu „svobodnější“ v tom, co můžu, musím, nebo nemusím dělat.

Na začátek jsem se věnoval hlavně té produkci jídla. Snažil jsem se získat údaje o produkci (výnosech) jednotlivých plodin, jejich výživnosti apod. Z toho jsem chtěl odvodit plochu potřebnou k tomu, abych mohl změnit svůj život (uniknout ze systému).

Někdy v průběhu vyhledávání údajů o výnosech a plodinách jsem narazil na informace o permakulturních metodách hospodaření. Bylo to pro mě jako světlo na konci tunelu. Něco, co mi dalo motivaci na dlouhou dobu dopředu. S nadšením jsem studoval stránky různých permakulturních guru v Česku, ale i jinde a říkal jsem si, jaká je to paráda a že mám cíl na dosah. No, bylo to hezké období, ale … Více o permakultuře a jak ji chápu já, ale radši v samostatném článku.

V té době jsem byl v takové, dá se říct až revoluční náladě. Chtěl jsem všeho nechat, koupit kus pole, maringotku a žít jinak. Nebýt manželky, tak nevím jak by to skončilo. Asi bych ale tvrdě narazil. V té době také začalo první hledání vysněného pozemku, které trvalo asi rok. Dokonce jsme se byly na pár pozemcích i podívat, ale žádný se nezdál vhodný. Ono taky v té cenové kategorii, kterou jsme si nastavili (do 100 000 Kč), to není žádný zázrak.

Mezitím jsem ale stále studoval metody pěstování a ten prvotní revoluční zápal pomalu slábnul. Touha po změně ale nevyprchala. Od hledání pozemku byla pak asi rok a něco pauza. Po té roční pauze, posilněný o hodně více informací, jsem začal s hledáním pozemku zase a asi za půl roku hledání se povedlo a měl jsem pozemek na realizaci svých představ.

Velkou inspirací pro mě byly i pořady s českým názvem „Na Chalupě“ (anglicky asi River Cottage). Když jsme ještě měli televizi, tak manželka ráda koukala na různě pořady o vaření, přestavbách baráků, nebo o zahradničení. Já jsem občas nakouknul a někdy mě i něco zaujalo. Tak jsem narazil i na pořad „Na Chalupě“. Kuchař, který bydlí v Londýně, se rozhodne, že už má dost ruchu velkoměsta a odstěhuje se na anglický venkov. Tam se snaží si dopěstovat vlastní potraviny a vaří z nich různá jídla. Přitom se snaží navazovat kontakty s domorodci.

Na seriál jsem narazil v období, kdy jsem to cítil stejně, jako ten anglický kuchař. Proto mě to hodně oslovilo a jenom utvrdilo v přesvědčení, že to jde, když se chce. Velkou zásluhu na úspěchu seriálu u mě, ale i u hodně lidí na světě, má hlavní představitel, Hugh Fearnley-Whittingstall. Hodně charismatický člověk, který to umí skvěle podat. Viděl jsem hodně dílu, některé vícekrát a klidně bych se na to kouknul znovu. Kdo to neviděl, tak doporučuju. Je to hodně inspirativní.

Asi na základě úspěchu anglické verze vznikl pořad se stejným tématem, ale tentokrát z Austrálie. Taky dobře udělané a inspirativní. V jednom díle, kde si australský kuchař dělal snídani, tak řekl, že všechno co má na talíři, pochází z jeho zahrady. Tehdy jsem si řekl, že to chci. Abych si mohl říct, že všechno co mám na talíři, pochází z mé zahrady. To se v podstatě povedlo později už v prvním roce pěstování. Není to tak, že bych byl úplně potravinově soběstačný, ale některá jídla jsou už i ze 100 % složená z toho, co jsme vypěstovali na naší zahradě. A je to fakt skvělý pocit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *